Odkazy › Článek
Synodalita je návrat ke kořenům
Rozhovor Běly Svobodové s Hanou Pohořalou, členkou Národního synodálního týmu, vyšel ve Zpravodaji pražské arcidiecéze 11/2026 (s. 10–11). Originál ve Zpravodaji (PDF).
Synodalita není nový způsob, jak demokratizovat církev, ale návrat k něčemu, co k jejímu životu patří od začátku. Co se za pět let synodálního procesu skutečně změnilo? A co jsme při naslouchání zjistili o českých katolících? O tom, proč je důležité naslouchat laikům i kněžím, jakou roli mají v církvi ženy a kde zůstává rozhodovací pravomoc biskupa, hovoří Hana Pohořalá, členka národního synodálního týmu.
Synodální proces začal v roce 2021. Od té doby se o synodalitě v církvi často mluví. Co se za těch pět let skutečně změnilo?
Synodalita především přinesla větší vědomí toho, že církev nejsou jen biskupové, kněží a další představitelé. My laici máme někdy v hlavě zjednodušené schéma: církev = hierarchie. Synodální proces nám připomněl, že církví jsem já, ty a každý další pokřtěný.
Křtem naše členství v církvi nekončí, ale začíná naše vlastní poslání. Hlásat Krista máme všichni stejně důležité, i když každý zastává jinou úlohu.
Synodalita se samozřejmě nedostala ke všem. Samotné slovo je pro mnoho lidí nesrozumitelné a objevila se kolem něj řada mylných představ – od demokratizace církve až po představu zásadního převratu. Tyto nálepky někdy zakryly to podstatné.
Přesto vidíme i konkrétní výsledky. Každá diecéze už má svůj synodální tým, v plzeňské diecézi vznikla diecézní synoda, jejíž podněty se postupně promítají do života diecéze. V olomoucké arcidiecézi zase probíhá projekt Propojeni, který se zabývá budoucností církve i s ohledem na demografický vývoj a očekávaný úbytek kněží.
Synodalita nám pomohla zaměřit se na tři věci: společenství, spoluzodpovědnost a evangelní, misijní poslání. Nejde jen o to, jak má církev fungovat uvnitř, ale především o to, aby přinášela Krista a evangelium. Společné naslouchání a rozlišování se přitom mají stát běžným stylem jejího života.
Jsi členkou národního synodálního týmu a byla jsi také na zahájení Synody o synodalitě v Římě. Co jste při naslouchání zjistili o českých katolících? Jaká témata nejvíc rezonovala?
V první fázi, kdy jsme se ptali, v jakém stavu jako církev jsme, se výrazně ukázalo oddálení, někdy až rozdělení mezi hierarchií a laiky.
Objevoval se obraz katolíka, který přijde do kostela pro svátosti a zase odejde, ale jeho víra příliš neovlivňuje jeho každodenní život a nezapojuje se do života farnosti. Slyšeli jsme také o případech, kdy chtěl být laik aktivní, ale kněz jeho iniciativu nepřijal. To jsou dva extrémy, mezi nimiž je ovšem mnoho dobrého. Tam, kde farnost žije a kněz podporuje aktivitu laiků, se daří oslovovat i mladší generaci. Fungují společenství, tábory, farní dovolené a další aktivity. Je vidět, že hlad po žité křesťanské víře je velký.
Dalším tématem, které zaznívalo i v jiných zemích, byla role žen v církvi. Někdy máme zbytečně velký strach svěřit jim větší zodpovědnost. Nejde přitom jen o rovnost: ženský pohled a zkušenost jsou pro církev darem, který zatím ne vždy dostatečně využíváme. V pražské arcidiecézi máme například první ženu ve funkci kancléřky a ukazuje se, že to dobře funguje.
Zaznívalo také volání po větší transparentnosti a zodpovědném hospodaření. S tím souvisí i přetížení kněží, kteří vedle duchovní služby řeší ekonomiku, opravy a další praktické záležitosti. Někdy jim chybí podpora, sdílení, doprovázení nebo supervize, a zažívají proto osamocení.
Zaujalo mě, že pocit okraje se v nějaké podobě týká téměř všech skupin. Laici mají pocit, že pro ně není dost prostoru, kněží zase zažívají tlak, kritiku a množství požadavků.
Jak se s těmito podněty dál pracovalo?
Je třeba říct, že popisuji spíš kritičtější pohled, který samozřejmě nesdílejí všichni. Ukazuje ale na oblasti, kterým je potřeba věnovat pozornost.
V letech 2023 a 2024 následovala fáze rozlišování, do níž vstoupily podněty z místních církví. Za doprovodu mše svaté, modlitby a ztišení se hledalo, kam nás Duch svatý vede.
Výsledkem je závěrečný dokument synody, který papež František přijal za svůj, a stal se tak součástí řádného učení církve. Pokud věříme, že v církvi působí Duch svatý, měli bychom dokument brát vážně, studovat ho a především uvádět do praxe.
Je synodalita něco nového, nebo se jen novým slovem popisuje něco, co církev vždycky měla dělat?
To druhé. Pro mě osobně je synodalita učením Druhého vatikánského koncilu v praxi a návratem k církevním otcům a prvotní církvi. Je to vlastně DNA církve, způsob, jakým má žít. Možná jsme na něj časem zapomněli a nechali se ovlivnit principy, které k jejímu životu úplně nepatří.
Připomíná mi to myšlenku papeže Benedikta, tehdy ještě kardinála Ratzingera, že je třeba z církve odstranit to, co se na ni postupně nabalilo. Přirovnával to k soše, z níž je potřeba osekat kámen navíc, aby vynikla její krása.
Je to návrat k Ježíšovu způsobu jednání. Jestliže je naším posláním hlásat evangelium, musí tomu odpovídat i naše vztahy. Žijeme k obrazu Boha, který je Trojice, a naše vztahy by měly odrážet její otevřenost, vzájemné darování a lásku v Duchu svatém.
Společná cesta neznamená jen být spolu jako kamarádi, ale jít spolu s Kristem mezi námi. Ve křtu jsme si rovni v důstojnosti, naše úlohy a zodpovědnost jsou však různé.
Synodalita proto znamená duchovní obrácení, ale také strukturální proměnu. Někdy se musí změnit i způsob, jakým církev funguje, a proto se odborné skupiny zabývají například kanonickým právem, jmenováním biskupů nebo postavením žen.
Důležité je také ověřovat, zda naše jednání skutečně pomáhá hlásání evangelia. Papež Lev XIV. mluvil o společné cestě a rozlišování. Nejde o přizpůsobování se společnosti, ale o to, abychom lidem přinášeli Krista. Lidé hledají Boha, odpovědi a naději – a my se musíme ptát, zda k nim naše úsilí skutečně vede.
Znamená-li synodalita, že mají všichni naslouchat všem, kde zůstává rozhodovací pravomoc biskupa? Kdo nakonec rozhoduje?
Pravomoc biskupa se synodalitou nemění. Jak připomíná kardinál Grech, generální sekretář synody, jeho zodpovědnost se naopak posiluje. Biskup má hledat způsob, jak vyslechnout všechny, kterých se rozhodnutí týká. Zásadu „co se týká všech, všemi má být rozhodováno“ najdeme už v církevní tradici, například v Řeholi svatého Benedikta, která vybízí k naslouchání i nejmladšímu nebo nejméně zkušenému členu společenství.
Biskup tedy naslouchá různým lidem, případně i těm mimo církev, a společně s poradními orgány, například pastorační nebo ekonomickou radou, rozlišuje, kam vede Duch svatý. Konečné rozhodnutí ale zůstává na něm. Nejde o hlasování, nýbrž o společné hledání správné cesty.
Každý pokřtěný má svou důstojnost a může církvi nabídnout něco podstatného. I člověk bez teologického vzdělání může díky životu s Bohem přinést moudrost, která ostatním otevře oči. Proto je důležité nepřehlížet ani charismata a zkušenosti laiků.
Pastorační rady už máme, jen se někde staly pouhou formalitou a přestaly se scházet. Skutečné naslouchání totiž neznamená vyslechnout ostatní a pak udělat to, co jsem chtěl už předem. Synodalita nás učí společně hledat, kam nás vede Duch svatý, a brát vážně dary, zkušenosti a víru celého Božího lidu.
Běla Svobodová, Zpravodaj pražské arcidiecéze 11/2026