Odpověď Arcidiecéze pražské ve druhém kole synody (2024)
Ve druhém kole synody dostaly synodální skupinky v pražské arcidiecézi na začátku roku 2024 otázku, jak posílit diferencovanou spoluzodpovědnost všech členů Božího lidu za misijní poslání. Diecézní synodální tým z jejich 56 výstupů sestavil 17. dubna 2024 odpověď arcidiecéze. Arcibiskup Jan Graubner ji druhý den odmítl. Na setkání se zástupci skupin 18. června 2024 souhlasil s jejím zpřístupněním a 5. července ji rozeslal skupinám s dopisem, ve kterém vysvětlil své výhrady. Všechny tři texty jsou níže v plném znění. Národní syntéza České biskupské konference z dubna 2024 je na webu ČBK.
Odpověď z Arcidiecéze pražské (17. 4. 2024)
Odpověď z Arcidiecéze pražské na výzvu k zapojení do synodálního dotazování v rámci přípravy druhého zasedání Synody o synodalitě v říjnu 2024
Praha, 17. 4. 2024
Pro synodální cestu 2024 v pražské arcidiecézi zvolil pan arcibiskup formu dotazování skupinek vzniklých v první fázi. Z počtu cca 200 se zapojila jen část, některé znovu vznikly či se spojily, vznikly i nové. Sešlo se 56 výstupů. Vzhledem k požadavku 5400 znaků je zpráva sepsána velmi stručně, místy až v bodech, s využitím řady citací ze zaslaných materiálů. Ozývala se velká kritika na nesrozumitelnou formulaci položené synodální otázky.
Shrnutí synodálních skupinek
Společně na cestě / vstřícná církev
Zazněly pozitivní zprávy: „Jsme hrdí na naši farnost, synoda nás posunula hodně dopředu.“ „Když žijeme s Bohem, jsme plní Boha…“ Jiní vnímají, že „prvotní nadšení vyprchalo, chybí motivace ve farnosti i od diecéze.“ Navzdory tomu lidé vyjadřují touhu v synodálním procesu pokračovat a např. uspořádat diecézní synodu.
Synodalita je proces a základ komunikace v církvi, není tedy možná bez transformace pasivních v sebe-vědomé aktivní lidi. Vytvářet prostor pro dialog horizontálně i vertikálně, více delegovat a neuzavírat se do rigidních institucí. Být svobodnější a více důvěřovat v Boha, otevírat aktuální otázky, mít odvahu ztratit kontrolu. Přijmout pestrost charismat a proudů v církvi. Uvnitř církve být vítanými a ne hodnocenými. Přijmout za svůj postoj, že církev si nevystačí sama. Majetek i duchovní bohatství směřovat ke službě.
Naslouchání, dialog, vztah
Základem je úcta, zbavit se strachu klást otázky (i opakovaně) a nabízet zpětnou vazbu. Hledat společný jazyk, porozumění, dobré vztahy a ne konfrontaci. Transparentnost, věrohodnost a srozumitelnost (kritika jazyka liturgie i církve): mluvit jazykem dnešní doby, ale neustupovat v pravdách. Unést riziko slepých uliček.
Vést kultivovanou debatu s respektem, učit se jí. Neumlčovat z pozice moci ostrovy dialogu. Polidštit církev, zbavit ji tvrdosti a zákopnických postojů, místo kulturních válek hlásat radostnou zvěst, ukončit diskreditaci farizejskými restrikcemi. Církev má být otevřená, inkluzivní, ne vylučující. Potřeba „nové“ komunikace i o kontroverzních věcech v bezpečném prostoru. Budovat vztahy na respektu a pravdivosti.
Diferencovaná spoluodpovědnost
Je třeba zlepšit komunikaci v rámci diecéze. Na farní úrovni to místy funguje, v diecézi velmi špatně. Naučit se naslouchat sobě navzájem: hierarchie laikům, laici hierarchii, a to na principu rovného postavení všech. Vytvářet atmosféru, kde se nikdo nebude bát kritiky, podporovat spoluodpovědnost shora.
Hierarchická struktura feudálního typu zásadně znemožňuje skutečné partnerství. Je třeba zapojit laiky do rozhodovacích procesů, jasně popsat role a kompetence, časově omezit službu řízení.
Zavést transparentní financování farností, faráře (včetně intencí). Pravidelné diecézní synody; sporné otázky konzultovat s farnostmi tak, aby vzniklo vyšší sepětí hodnostářů s obyčejnými lidmi. Lidem na biskupech záleží, chtějí kontakt se svými pastýři, aby měli možnost dávat jim zpětnou vazbu.
Zodpovědnost laiků za úkoly ve farnosti je třeba podporovat shora. Ve farnosti: kultivovat debatu; rozšířit tým, bránit vyhoření. Laici převezmou část kompetencí, když budou proškoleni. Posunout mentalitu od „schvalování“ k „hledání vize“. Větší diferenciace v pastoraci (kategoriální pastorace) podle charizmat. Nezbytná vzájemná důvěra mezi laiky a svěcenými. Zkušenost, že otevřenost neoslabuje naši víru, ale vede k pevnějšímu ukotvení.
Vidíme proměnu úlohy kněží: přesun povolání ke spirituální službě z kněží na laiky. Doba kněží jako vedoucích skončila. Je třeba podporovat kněze, kteří mají komunitárního ducha. Je třeba personální stability kněží a nerušit to, co funguje.
Požadavek, aby ženy byly více zapojeny do rozhodovacích procesů. „Proč nejsou alespoň kazatelky a jáhenky?“
Misie – zkvalitnění působení / vstřícná církev
Naše svědectví má směřovat k setkání s Ježíšem, svědčit o naší víře v něj, připomínat původní myšlenku navzdory (církevnímu) establishmentu, ne k „získávání duší pro církev“. Podmínkou je nevnímat svět jako zlý, místo toho jej milovat.
Mnoho lidí je duchovních, ale nechodí do kostela. Svět žízní po duchovnu, ale „řeč církve navenek“ je současnému světu nesrozumitelná. Otevřenost k „nekostelovým“ lidem, stavět mezi nimi a námi mosty. Přivádět je, aby si mohli ke křesťanství „přivonět“. Přijdou, když v tom vidí smysl. Cílem je poutavá a hodnověrná církev.
Důsledně žít podle evangelia; misie se pak uskutečňuje „by the way“. Zapaluje ten, kdo sám hoří pro Boha. Neuzavírat se před žádnými možnostmi, ptát se „zespoda“ na potřeby přicházejících. Hledat, jak vypadá Boží misie, ne naše. Síla je v tom, když děláme něco spolu.
Nementorovat; více než nabízet „naše šablony“ dát raději zakusit Boží lásku. Současné učení církve bohužel klade přílišný důraz na nedosažitelný ideál. Úzkoprsým přístupem často znehodnocujeme to, co evangelium nabízí, a vzdalujeme se tak přístupu našeho Pána. Misie naděje oproti misii viny: misie v moci a síle Ducha.
Nesnažit se mít na všechno odpověď, nebát se být slabí. Svědčíme i svou nedostačivostí.
Též zaznělo: „jsem neinvazivní, nechci se s vírou někomu vnucovat.“
Návrhy
Nabízet srozumitelnou a živou liturgii bez archaismů.
Pořádání otevřených akcí s ekumenickým přesahem.
Akce pro veřejnost, spolupráce s obcí, volný přístup do kostela a na faru.
Den sousedů, chudých, seniorů.
Bezbariérové aktivity s cílem, aby si lidé zvykli, že zajít do kostela je normální.
Zavedení formačních dnů pro posílení spoluzodpovědnosti laiků a osvojení si teologického myšlení i dovedností v naslouchání.
Patroni pro uvedení nově příchozích.
Schránky na hřbitovy, kam lidé dávají jména zemřelých, za které se modlíme.
Je žádoucí, aby se ženy podílely na výchově kněží.
Vyjádření arcibiskupa Jana Graubnera (18. 4. 2024)
V Praze dne 18. 4. 2024
Věc: Vyjádření ke Shrnutí synodálního dotazování
Předložený text musím zásadně odmítnout ze dvou důvodů. Neodpovídá na položenou otázku a není pravdivý. Je jako z jiného světa.
Otázka zněla: JAK můžeme zúročit diferencovanou misijní spoluzodpovědnost všech členů Božího lidu?
Jaké vztahy, struktury, procesy rozlišování a rozhodovací procesy v souvislosti s posláním církve umožňují tuto spoluzodpovědnost celého Božího lidu rozpoznávat, utvářet a podporovat? Jaké služby a participativní orgány lze obnovit nebo vytvořit, aby tuto spoluzodpovědnost lépe vyjadřovaly?
Za necelé dva roky jsem se dvakrát setkal s farními radami všech farností podle vikariátů. Setkání sloužila k vzájemnému poznání a sdělování zkušeností, které inspirovaly. Zaznělo mnoho hezkých zkušeností, které odpovídají položené otázce. Mnoho farností sdělovalo zkušenosti se svou otevřeností pro nevěřící, například se školami, kde nikdo nechodí do náboženství, či „příměstské tábory pro seniory“, společné akce s obcemi… Kdo jsou ti, kteří odpovídají v rámci synody, že o tom nic nevědí?
Kromě synodálních grémií, jako je např. Kněžská rada, která opravdu společně pracuje například na systému trvalé kněžské formace, byl kvůli změně financování církve a komunikačním problémům zřízen mimořádný synodální orgán nazvaný Ekonomické kolegium, do něhož byli za každý vikariát jmenováni zástupci ekonomických rad. Jejich spolupráce nesla dobré plody.
Nebyla pochopena základní věc, že je třeba odpovědět na položenou otázku. Zpracovatelé zaznamenávali, „co taky zaznělo“, ale nedělali žádné rozlišování, které je nutnou součástí synodálního procesu, jinak by na otázku „jak zúročit misijní spoluodpovědnost“ nemohli odpovědět citátem: „jsem neinvazivní, nechci se s vírou nikomu vnucovat“. Maximálně by citát mohli uvést jako příklad problému, s kterým se musí pracovat.
Do solidní odpovědi na otázku „jak zúročit spoluodpovědnost lidu“ nemůže patřit nezdůvodněné nálepkování jako: „rigidní instituce, kulturní války, diskreditace farizejskými restrikcemi“, či poučování, jaká nemá být církev.
Je nutné materiál zásadně předělat a pokusit se najít aspoň něco, co odpovídá na položenou otázku.
Jan Graubner
arcibiskup pražský a primas český
Dopis arcibiskupa synodálním skupinám (5. 7. 2024)
V Praze dne 5. 7. 2024
Drazí bratři a sestry,
ukázalo se, že ohledně synodální práce mezi námi došlo k nedorozumění, že se šíří informace, které nejsou pravdivé. Je pravda, že jsem se vyjádřil kriticky k diecézní syntéze, protože bylo mou povinností se vyjádřit a já viděl věc jinak. Není pravda, že jsem syntézu neposlal dál k národnímu zpracování. Odevzdal jsem ji i s mým vyjádřením.
Proč jsem s textem nesouhlasil? Neodpovídal na položenou otázku, byl pesimistický. Ukázal, že se pracovalo podle metodiky, která neodpovídá synodalitě.
K odstranění nedorozumění jsem pozval zástupce synodálních skupin, kde jsem se snažil věc vysvětlit. Na setkání jsem se omluvil těm, kteří se cítili zraněni. Slíbil jsem, že onu syntézu pošlu každému z vás, aby se mohl přesvědčit, že velká část textu je zapracována v národní syntéze, kterou najdete na webových stránkách ČBK. Diecézní syntézu máte v příloze tohoto dopisu.
Vážím si aktivity všech, kteří se do synodálního procesu zapojili, a všem za to děkuji. Musí nám jít o to, aby se zapojilo věřících více, aby bylo jasné, že nejde jen o skupiny jednoho názoru. Proto je třeba, abychom zůstali maximálně otevření i k lidem, kteří vidí věci jinak. Podstatné je, abychom se naučili synodalitu správně žít.
„Synodalita“ označuje specifický modus vivendi et operandi církve. Církev je společenstvím a to, že je společenstvím, konkrétně uskutečňuje putováním po společné cestě, koordinací všech pastoračních oblastí a aktivní účastí všech svých členů na evangelizačním poslání.1
O synodě říkáme, že se slaví, ne koná. Slaví se jako bohoslužba, nejde totiž jen o lidské jednání, protože hlavním aktérem synody je Duch Svatý. Na nás je, abychom mu správně naslouchali. Předpokladem naslouchání je pokorné ztišení. Má-li být slyšet hlas Ducha Svatého, musíme pro něj nejprve udělat místo a umřít sami sobě, což není lehké, ale pro synodální slavení nutné. Bez toho by šlo jen o lidskou diskusi. K základní metodice synody patří, že máme dané téma, kterého se držíme. Mluví každý, ale ne to, co ho napadne, nýbrž to, co poznává na základě svých zkušeností s Bohem a znalostí Bible i církevní nauky, co považuje za inspirované Duchem Svatým. Proto je taky potřebná chvíle tiché modlitby, která se má častěji opakovat. V druhém kole už nikdo neopakuje to, co řekl v prvním kole, ale co si myslí, že mohlo být z Ducha Svatého, když mluvili jiní. V třetím kole nemusí mluvit všichni, ale společně formulují závěr, na kterém se shodnou.
Tak do zápisu nejde všechno, co taky zaznělo jako při brainstormingu, ale především závěr společného rozlišování. Otevřenost Duchu Svatému, který je Láska, se poznává také podle toho, jestli nás láska vede k naslouchání a pochopení druhých, jestli se s láskou vyjadřujeme o problémech či lidech. Bez Ducha Svatého, kterého nechají účastníci milovat ve svých srdcích, není synodalita možná.
Rád bych, kdybychom se v tomto duchu vrátili k otázce, kterou jsme měli zodpovědět. Otázka zněla: ***Jak můžeme zúročit diferencovanou misijní spoluzodpovědnost všech členů Božího lidu? ***
Jaké vztahy, struktury, procesy rozlišování a rozhodovací procesy v souvislosti s posláním církve umožňují tuto spoluzodpovědnost celého Božího lidu rozpoznávat, utvářet a podporovat? Jaké služby a participativní orgány lze obnovit nebo vytvořit, aby tuto spoluzodpovědnost lépe vyjadřovaly?
Papež František v Evangelii gaudium (33) říká: Misijně pojatá pastorace vyžaduje, abychom opustili pohodlné pastorační kritérium ‚vždycky to tak bylo‘. Vybízím všechny, aby při tomto úkolu odvážně a tvořivě promýšleli cíle, struktury, styl i evangelizační metody svých společenství. Vytyčování cílů bez odpovídajícího společného hledání prostředků k jejich dosažení je odsouzeno k tomu, že se stane pouhým fantazírováním.
Abychom nezůstali u fantazírování nebo poučování druhých, „co by měli dělat oni“, jsme touto otázkou vedeni k hledání odpovědi na otázku: Co můžeme udělat my přítomní společně či každý z nás ve svém prostředí pro šíření evangelia, případně co potřebujeme, abychom mohli přispět pro plnění základního úkolu církve, kterým je hlásání evangelia, a projevili tak svou spoluodpovědnost na naší úrovni. Bylo by skvělé, kdybychom na nějakém dalším setkání mohli dělit zkušenosti a ty pak před dál jako inspiraci pro jiné.
S díky za spolupráci na budování společenství na cestě k cíli, kterým je Boží království, všem ze srdce žehná
+ Jan Graubner
Všem synodálním skupinám Arcidiecéze pražské
Poznámka
- Mezinárodní teologická komise, Synodalita v životě a poslání církve, 2. března 2018, 6.