Přeskočit na obsah
Synodalita zdola v pražské arcidiecézi

Setkání › 9. 11. 2024 › Článek

Chceme předávat oheň, ne chránit popel

Digitální misie a mladí v církvi · farnost sv. Ignáce, Karlovo náměstí

Článek Josefa Basíka vyšel v revue Universum 1/2025 (s. 17–19). Provází všemi pěti setkáními roku 2024 a končí výhledem na rok 2025. Text přebíráme ze skenu časopisu.

„Dát vzklíčit snům, probudit proroctví a vize, přinést nové naděje, rozhojnit důvěru, obvázat rány, navázat vztahy, dát zazářit nadějnému úsvitu, učit se jedni od druhých…“ – těmito slovy byl formulován cíl synody o synodalitě. Jak se nám k němu dařilo přiblížit v roce 2024 v pražské arcidiecézi?

První fáze synody o synodalitě v letech 2021–2022 byla hledáním smýšlení, radostí, trápením i nadějí Božího lidu, které vzlínaly od synodních skupinek přes farnosti, diecéze, národní a kontinentální fáze až ke světovému setkání biskupů v Římě v říjnu 2023. Uvědomili jsme si při tom, jak podobné jsou radosti a starosti z venkova i měst, i z odlišných geografických oblastí, z Moravy, Kostariky či Madagaskaru. Druhým povzbuzením bylo, jak zřetelné a nezaobalené formulace se dostaly z nejnižších úrovní až do kontinentálních syntéz a jak kultivovaně byly formulovány bolesti i kritické výtky, aniž by ztratily naléhavost.

První zasedání synody nepřineslo zásadní změny, bylo však samo změnou, jak napsal výstižně v komentáři na Christnet.eu salezián Michael Martinek. A začala jím druhá fáze, příprava na druhé synodální setkání, plánované na říjen 2024.

Po prvním zasedání biskupské synody nastal čas střízlivění jedněch, že synoda „neprovedla změny, po kterých Boží lid volal“, ale byl také časem slábnutí skepse druhých, „že se nic neděje a dopadne to jako vždycky“. Bylo to uznání reality, že jsme část cesty ušli, ale ač jsou na jedné straně změny nutné, na straně druhé na ně není část církve připravena. Pro třetí skupinu to byl kairos. Čas příhodný pro ty, kdo se chtěli ujistit, že v církvi lze žít synodálně, že synodalita „funguje“ a že v církvi se něco mění. Příležitost pro ty, kteří nečekají, „až to přijde z okresu“, případně zda dostanou konkrétní příkazy.

Kronika setkávání v roce 2024

Na začátku roku 2024 jsme dostali od papeže Františka podněty do druhé etapy

„Jak můžeme posílit diferencovanou spoluodpovědnost všech členů Božího lidu za misijní poslání?“ zněla poněkud krkolomně otázka, která by šla snad vyjádřit takto: „Jak můžeme být synodální církví v misii?“, ve smyslu našeho poslání v místech, kde žijeme. V pražské arcidiecézi se kromě zaslání otázky nic zvláštního nedělo a v téhle situaci manželé Poláškovi z kobyliské farnosti pozvali zástupce synodálních skupinek na setkání, jehož smyslem bylo „sdílení zkušeností ze synodálních skupinek ve farnostech a také vzájemné povzbuzení a inspirace. Chceme se společně zamyslet nad tím, co nám zatím praxe synodálního naslouchání přinesla a kam jsme se díky této zkušenosti posunuli.“

Setkání u sv. Terezie – s diferencovanou spoluodpovědností (2. 3.)
Klíčovým bodem setkání byla radost a vděčnost, že se poznáváme a pokračujeme synodální metodikou (tři kola s důrazem na naslouchání, modlitbu a ticho). Zároveň jsme se potýkali s žádostí papeže o odpověď na onu položenou otázku, kterou jsme si konkretizovali pro svou diecézi a pro kroky „až odtud pojedu domů“. V odpovědích zaznívala starost, jak odbřemenit kněze a svěřit odpovědnosti za materiální záležitosti farnosti neordinovaným (laikům), až po jejich větší účast při přípravě a slavení liturgie. A vychovávat k tomu přirozené lídry. Spolu s tím zaznívala potřeba větší podpory synodality ze strany hierarchie a touha po větší srozumitelnosti: v liturgii, písních i ve vyjadřování pro veřejnost bez „církevního ptydepe“.

Mezi prvním a druhým setkáním (18. 4.)
Na papežovu otázku mezi naším prvním a druhým setkáním odpovědělo téměř šedesát skupin z pražské arcidiecéze a tehdejší ředitel pastoračního střediska Michal Němeček dostal za úkol je zpracovat. Nakonec je zpracovala stejná skupina dobrovolníků, které se dostalo velmi pozitivní odezvy za zpracování prvního kola (2022). O to studenější sprchou bylo, že arcibiskup Jan Graubner syntézu odmítl: „Předložený text musím zásadně odmítnout ze dvou důvodů. Neodpovídá na položenou otázku a není pravdivý. Je jako z jiného světa… Do solidní odpovědi na otázku ‚jak zúročit spoluodpovědnost lidu‘ nemůže patřit nezdůvodněné nálepkování jako: ‚rigidní instituce, kulturní války, diskreditace farizejskými restrikcemi‘ či poučování, jaká nemá být církev.“ Jen obtížně si lze představit, že autentické výpovědi, radosti, naděje a rozlišování v Duchu a pochopitelně i bolesti několika stovek věřících mohou být „nepravdivé“.

U sv. Františka na Habrovce – radost a naděje i s těžkou zátěží (18. 5.)
Na setkání s tématem Co je zdrojem mé naděje? byly konsenzuálním výsledkem rozlišování v Duchu odpovědi: Naději vnáší papež František a jeho styl, synodální proces, umožňující naslouchání a bezpečný prostor, respekt k ženám, k rozmanitosti a k menšinám a lidem na okraji, spolupráce s lidmi dobré vůle na tom, co „svět“ potřebuje, narůstající spoluzodpovědnost lidí za „svou“ církev. Celý odpolední program byl věnován formulaci společného zřetelného, ale kultivovaného stanoviska k arcibiskupskému odmítnutí, po odsouhlasení bylo biskupům předáno.

Na arcibiskupství – trochu jiné setkání (18. 6.)
Jednání bylo spíše informační schůzkou a vysvětlováním stanovisek, aniž by došlo na synodální metodu. V závěru schůzky arcibiskup Jan Graubner zopakoval své výhrady k diecézní syntéze, ale zazněla i omluva těm, kterých se jeho vyjádření dotklo.

U Srdce Páně o klerikalismu (7. 9.)
Hlavním tématem dalšího setkání byl klerikalismus. Zmíněn byl klerikalismus shora, ale i zdola, a k zaznamenání po třech kolech vysvitlo několik důležitých podnětů: Autorita je určena ke službě, nikoli k moci. Sebe-vědomí plynoucí ze křtu nás neordinované zavazuje k prorocké, kněžské a pastýřské roli. Můžeme čelit klerikalismu zdola (kněz jako bratr, odvaha dát konstruktivní zpětnou vazbu, ochota převzít břemeno). Pokud kněží a biskupové nehoří pro synodalitu a pro jednání papeže Františka, podejme jim pomocnou ruku. Na závěr si účastníci poslechli zprávu z kontinentálního synodálního setkání v Linci.

U sv. Ignáce nad digitalizací (9. 11.)
Čtyři setkání využila synodální metodu rozlišování a naslouchání v Duchu a každé setkání navíc přineslo nějaký nový prvek. Tentokrát to byl ranní vstup Ondřeje Havlíčka o pořadu podcast Bez filtru, hlavním tématem pak byla Digitální technologie a mladí v církvi. Odpolední dva workshopy, tvorba videa, resp. debata o využití technologií k pastoraci a informovanosti ve farnostech, pak program uzavřely. Živý videovstup Roberta Svatoně z Hradčan přinesl informace o paralelně probíhající konferenci na pražském arcibiskupství a zároveň reprezentoval náš dlouhodobý postoj, že synodální skupiny nejsou oddělený partyzánský oddíl vymezující se proti něčemu/někomu. Konference na pražském arcibiskupství se bohužel (podobně jako konference pořádaná Českou křesťanskou akademií v Emauzích) termínově „trefila“ do stejného dne. Setkání přineslo i úlevu, že jsme se protentokrát nezabývali vztahem pražského arcibiskupa k synodalitě. Na rozdíl od předchozích dvou setkání (červen a září), zatížených odmítnutím pražské syntézy, nám podobné turbulence již nebraly čas, síly, energii ani emoce.

Co přináší synodalita a série pražských setkání?

Setkání přinášejí vzájemné ujištění, že synodalita má smysl („funguje“), což se pak promítá do našeho okolí. Mizí tabu a autocenzura, když se snažíme o synodalitu a deklerikalizaci ve svých křesťanských komunitách, obcích, farnostech. A to se samozřejmě promítá do celkového klimatu diecéze, může být kvasem v těstě nebo solí.

Setkání jsou zážitkem sjednocování, vzniká platforma s podobným přístupem k synodalitě. Také synodální dvou- až tříkolová metoda se účastníkům zvnitřňuje jako způsob jednání, při kterém nezabřednou do zbytečných sporů (a řada prvků se hodí i pro jednání mimo církev).

V části „jednací“ pak sdílíme praktické rady a postupy i starosti ze svých křesťanských obcí – farností. Po setkání vždy vzniká konsenzuální zápis, který poskytujeme biskupům. Stále máme na paměti, že synodální setkání jsou i platformou, která se snaží být trvale otevřená spolupráci s pražským arcibiskupstvím. Uvědomujeme si, že zpětnou vazbu arcibiskupství pražské potřebuje a málokdo mu ji může poskytnout přátelsky a partnersky, zevnitř, a přitom nezatíženou podřízeným vztahem nebo ekonomickou závislostí, jako tomu může být v případě kněží nebo zaměstnanců arcibiskupství. Takovou přímou zpětnou vazbou byly reakce na odmítnutí diecézní syntézy, na večírek M. Zemana s komunisty na pražském arcibiskupství, na biskupskou vlažnost v podpoře synodality aj. Biskupové na ni zpravidla nereagují přímo, ale z různých reakcí většinou vyplyne, že se jí zabývali.

Žijeme synodalitu, slavíme synodalitu. Nečekáme, co přijde „shora“, dáváme k dispozici své pohledy a nejsme přímo závislí na tom, na co se klérus usměje a na co se zamračí.

Synodalita jak v arcidiecézi pražské, tak ve světě bohužel zatím nevede přímo ke změnám ve světové ani v pražské církvi, ani k vyřešení palčivých problémů, které církev má a obtížně jim čelí. To samozřejmě plodí mnohá zklamání, ale při začátku synodálního procesu bylo cílem rozvíjet synodalitu jako nový způsob života v církvi. Synodalita už tím přináší klady: vede ke zralé dospělosti Božího lidu, mění klima v církvi, působí pozitivně na neordinované i ordinované, resp. na hierarchii. Spolu se změnou klimatu v církvi pak mohou přijít i ty potřebné strukturální změny. Těžko skákat trojitý axel, když teprve pracně vyrábíme led, na kterém budeme bruslit.

Potenciál, výzvy a na co dávat pozor?

Jsme na prahu třetí fáze světové Synody o synodalitě – tou je realizace. 20. ledna 2025 ve svém vystoupení před plenárním zasedáním ČBK na pražském arcibiskupství zdůraznil generální sekretář synody Mario Grech „význam synodality jako klíčového principu života církve“ a připomněl, že „zásadní roli v synodálním procesu hrají biskupové“… a „…mají odpovědnost, aby výsledky synodního procesu byly přijaty a implementovány v každodenním životě jejich místních církví“. Věříme, že biskupové podpoří synodalitu ve všech koutech diecéze, a živíme naději, že ze synodality vyrostou ty další tolik potřebné změny v církvi. A nezávisle na tom připravujeme další setkání zástupců synodních skupinek pražské arcidiecéze v březnu 2025 v pražské Vinoři.

V prvé řadě je totiž třeba pečovat o proces samotný, aby se do synodálního setkávání nevplížila únava, rutina nebo stereotyp. Hledáme konkrétní živá témata, rozšiřuje se okruh zájemců. Podobně důležitá je péče o činnost jednotlivých skupin – většinou ve farnostech. Podle aktivity a energie zástupců jednotlivých synodálních skupin se zdá, že synodalita je i v tomto směru na dobré cestě.

Možností je i strukturální změna a podpora středočeské a pražské synodality – pokud by se např. ukazovalo, že dosahovat opakovaně konsenzu v plénu všech účastníků stojí příliš mnoho energie, lze zvolit zástupce, mluvčí, lze se případně i stát spolkem, skupinou České křesťanské akademie, možností je více. Do budoucna bude třeba najít způsob spolupráce a synergie s misionáři synodality jmenovanými papežem, Tomášem Halíkem, Prokopem Brožem a Vladislavem Brokešem.

„Synodalita musí být dechem místní církve,“ zdůraznil v Praze kardinál Mario Grech.

RNDr. Josef Basík pracuje v IT. Je absolventem teologického kurzu pro diákony a členem pastorační rady farnosti. Angažuje se v synodálním procesu ve farnosti, ve společenství chlapi.cz a v pražské arcidiecézi, je účastníkem setkání na diecézní i národní úrovni.

Josef Basík, Universum 1/2025

Zpět na setkání