Přeskočit na obsah
Synodalita zdola v pražské arcidiecézi

Setkání › 14. 3. 2026 › Zápis ze setkání

Zápis ze setkání 14. 3. 2026

Vztah víry a náboženství: plodné napětí? · farnost sv. Františka z Assisi, Habrovka (Krč)

Na setkání 14. března 2026 ve farnosti sv. Františka z Assisi na Habrovce (Praha 4) pracovaly tři skupinky nad tématem „Vztah víry a náboženství – plodné napětí?“. Níže je syntéza ze všech tří skupin a zápisy skupin 1 a 3 tak, jak je zapisovatelé předali; zápis skupiny 2 na dřívějším webu nebyl.

Syntéza setkání

Po úvodní prosbě o otevřenost a působení Ducha Svatého jsme se rozešli do několikahodinové tříkolové práce ve skupinkách a po poledni se sešli ke sdílení výsledků. Výstupy, jak ve svých kritických bodech, tak i ve zkušenostech, by nám měly pomoci najít ta správná místa a správné role, aby náboženství a jeho pravidla plnila svou služebnou roli víře a nesnažila se ji nahrazovat nebo ovládat. Podobnost výstupů ze skupinek byla, jako vlastně vždycky, místy udivující a nacházela hodně styčných bodů i s oběma videopozdravy arcibiskupa Stanislava a T. Halíka.

Popisujeme situaci

Víra a náboženství existují v napětí a podobně jako církev charismatická (Janovská) a institucionální (Petrovská) se potřebují navzájem. Víra se neobejde bez opory (společenství, a náboženství), na druhé straně náboženství bez víry se stává ideologií (a církev kmenovou identitou nebo stranickou buňkou).

V centru však má být Bůh a víra, nikoliv náboženské předpisy, které navíc mohou odrazovat hledající.

Není to víra a její nuance, ale institucionální překážky, které staví bariéry mezi muže a ženy, bratry a sestry, členy různých denominací.

Víra je vztah – obraz Boží Trojice, do které jsme zváni – a chceme ji přenášet i do mezilidských vztahů.

Některé náboženské a institucionální zvyklosti víru dusí a některá znamení již nepromlouvají, neukazují.

Co nás bolí je propojeno s návrhy, jak prostředí pro víru zlepšit, co může pomoci?

Liturgie by mohla být propojením víry a náboženství a pomoci vytvářet společenství.

Nesrozumitelnosti liturgie můžeme vedle její reformy a větší srozumitelnosti čelit i mystagogií, uváděním do tajemství. Změny nemohou být bez společenství.

Zpětná vazba a otevřená komunikace v církvi by měla být formalizovaná podobně jako ve firmách, školách či jiných institucích – možná i s prostředníkem (ombudsman). Je sice legální dle kanonického práva, ale chybí forma jak ji provádět, synodalita je jedním ze skvělých nástrojů. Je také třeba říkat si věci „face to face“, ne druhé pomlouvat. Chceme žít ve společenství, kde můžeme říkat, co si myslíme i jak prožíváme víru a jak žijeme a co cítíme v církvi.

Vnímáme potřebu být pozorní k menšinám: k osamělosti kněží, těžkostem LGBT+, k potlačování rolí žen v církvi, menšinám mezi věřícími (mládež, znovu sezdaní).

Nesoudit druhé a umět oddělit odlišný názor od vztahu k druhému člověku. I přes rozdílný názor spolu můžeme budovat společenství.

Když v pubertě mládež odchází od náboženství, starejme se o to, aby si zachovali víru a vytvářejme církev přístupnou i pro mladé. Přitažlivým příkladem může být skautská spiritualita a spiritualita malých společenství.

Kéž je řád, úřady a předpisy záchranným lanem, a ne obojkem. Bůh nechce naši legislativní dokonalost, ale milosrdenství. Inspirujme se v církevní praxi také světskými instituty (Komise pro zmírnění tvrdosti zákona).

To co nás spojuje, je větší, než co rozděluje.

Oprav můj dům (sv. František): Oprav jej jako dům, kde se dá bydlet, žít a vychovávat děti – ne jako muzeum.

Pražská arcidiecéze potřebuje dobře připravenou diecézní synodu.

Skupina 1

V naší skupince vykrystalizovalo během druhého a třetího kolečka jako důležité téma liturgie. Zejména pak jsme se zabývali důležitostí liturgie, ale i formací a formaci sebe sama k tomu, abychom liturgii správně chápali. Také jsme diskutovali o tom, co a jak v rámci liturgie reformovat. Z nutnosti sebeformace nám vzešla potřeba samostudia i studia teologie apod.

Pasivita k liturgii nebo v církvi – když jsem aktivní, aktivně žiju svou víru a aktivně prožívám liturgii, je to projevení vztahu, jsem aktivní a zajímám se o věci kolem sebe, o liturgii i o lidi kolem sebe, tvořím aktivně společenství. Kde nevytváříme při mši společenství, tam se ochuzujeme.

Zmínili jsme i uvádění do tajemství, mystagogii.

Také jsme hovořili o důležitosti vztahů s druhými v rámci náboženství a církve. Reforma nemůže být bez společenství.

Stále se formujeme, snažme se jít dál a neustrnout a přijmout i chybný výklad toho, co nám Pán říká – viz sv. František a to, že původně myslel, že stačí pouze opravit dům viditelný, ale nakonec došel k tomu, že jeho posláním je opravit dům neviditelný, tj. Církev jako takovou.

Není možné politikařit, dělat věci společně a vyvarovat se přitom formalismu. Vždy je vhodné říkat si věci „face to face“, ne druhého pomlouvat za jeho zády, což v církvi bohužel také zažíváme.

Nesmíme hodnotit druhého, nemít kategorické soudy – pravidla nikdy nepojmou všechny situace. Morálka má sloužit k mému vlastnímu životu a růstu, ne k posuzování druhého. Také ale zaznělo, že ne o všem se dá diskutovat – např. Desatero.

Otevřená komunikace v církvi nám také leží na srdci. Chceme být ve společenství, kde můžeme říkat, co si myslíme i jak prožíváme víru a jak žijeme a co cítíme v církvi. Liturgie je pak v tomto smyslu pro nás jednotou náboženství a víry, nikoliv však uniformismus. Máme v církvi pocit spoluodpovědnosti.

Důležité je také umět oddělit odlišný názor od vztahu k druhému člověku. I přes rozdílný názor spolu můžeme budovat společenství.

Skupina 3

Víra a náboženství

Oprav můj dům

Zpětná vazba

Menšiny

Zpět na setkání