Přeskočit na obsah
Synodalita zdola v pražské arcidiecézi

Setkání › 13. 6. 2026 › Zápis ze setkání

Zápis ze setkání 13. 6. 2026

Řeholníci a komunity: jak se vzájemně obohacovat a podporovat na cestě? · farnost sv. Terezie od Dítěte Ježíše, Kobylisy

Na setkání 13. června 2026 v Kobylisích u sv. Terezie od Dítěte Ježíše bylo tématem, jak se mohou řeholní společenství a ostatní Boží lid vzájemně obohacovat. Níže je celkové shrnutí setkání a za ním zadání tématu s texty, které byly k tématu nabídnuty.

Celkové shrnutí

Církev vnímáme jako společenství rozmanitých povolání, darů a charismat. Každý člověk má své jedinečné poslání a právě tato rozmanitost je jejím bohatstvím. Společná cesta je jako duha – každý stav je nezastupitelná barva, prozářená službou druhým. Potřebujeme se navzájem: laici, zasvěcené osoby, řeholníci, řeholnice i kněží se mohou vzájemně obohacovat svými zkušenostmi, pohledem na svět i způsobem služby.

Řeholní život vnímáme jako laboratoř charismat a soužití – když to jde i když to drhne. Právě zde se učíme žít evangelium ve vztazích, přijímat vlastní nedokonalost a společně rozlišovat Boží působení. Cenným přínosem řeholních společenství je také jejich schopnost překračovat hranice místního prostředí (díky tomu, že řehole jsou mezinárodní, jsou méně závislé na „aktuálním biskupovi“), nabízet širší pohled na život církve a oslovovat i lidi stojící mimo její viditelné hranice.

S vděčností čerpáme z otevřených aktivit řeholních společenství, ale zároveň si uvědomujeme hodnotu jejich skryté služby. Kontemplativní komunity i další méně viditelné formy zasvěceného života představují sílu církve, která často není vidět navenek, přesto je pro její život nepostradatelná.

Duchovní doprovázení vnímáme jako jednu z důležitých potřeb současného světa a jako prostor setkávání církve se společností. Současně si uvědomujeme, že naslouchání, doprovázení a rozlišování nejsou úkolem pouze zasvěcených osob, ale celého Božího lidu. Rozlišovat, co je podstatné a co nepodstatné, můžeme pouze tehdy, když spolu mluvíme a když si navzájem nasloucháme.

Největší výzva, kterou dnes vnímáme

Účastníci z řad řeholníků zdůraznili, že řády vždy vznikaly jako reakce na konkrétní společenskou potřebu. Je třeba, aby se znovu ptaly, v nové době: „co je nyní potřeba?“ a nově na to reagovaly.

Největší výzvou není nedostatek charismat, aktivit ani iniciativ. Výzvou je naše vzájemná nepropojenost. V církvi existuje mnoho hodnotných společenství, služeb a forem života, které se navzájem málo znají, málo sdílejí své zkušenosti a často se vůbec nepotkávají.

Proto si klademe otázky: Jak vypadá ta část církve, s níž se vůbec nepotkáváme? Jak propojit skupiny a bubliny, které existují vedle sebe? Jak dát o sobě navzájem vědět a učit se jeden od druhého? Touha po větším propojení, vzájemném poznání a sdílení zaznívala napříč celým setkáním.

Zvláštní pozornost potřebují mladí lidé. Ptáme se, zda jim skutečně nasloucháme a zda dokážeme hledat takové formy komunikace a služby, kterým dnešní generace rozumí. Přestože vnímáme úbytek dlouhodobých závazků v celé společnosti, vidíme také vznik nových společenství a nových způsobů, jak předávat evangelium současnému světu.

Jako konkrétní podnět navrhujeme vytvářet více příležitostí ke vzájemnému setkávání, sdílení a představování jednotlivých charismat, například formou společných setkání či festivalu řeholních řádů a společenství.

Naše naděje

Budoucnost církve nevidíme v uniformitě, ale ve společenství různých charismat, která se vzájemně respektují, naslouchají si a spolupracují. Chceme se soustředit více na to, co nás spojuje, než na to, co nás rozděluje. Rozmanitost nepovažujeme za problém, ale za dar a příležitost k růstu.

Věříme, že právě v této rozmanitosti, vzájemném naslouchání a ochotě kráčet společně rozpoznáváme působení Ducha svatého a naději pro další život a poslání církve.

Jak bylo téma zadáno

Téma

Synodální proces v církvi je zamýšlen jako společná cesta celého Božího lidu. Ale kdo všechno po ní skutečně kráčí? Čí hlas na ní ještě chybí nebo jej neslyšíme?

V pražské arcidiecézi jsme poznali laiky z různých farností i skupin, kterým se často nedostává pozornosti. Putují s námi i někteří kněží a biskupové. Přesto v této mozaice chybí důležitý střípek – hlas řeholních společenství a těch, kdo zasvětili svůj život Bohu.

Kolikrát již v našich skupinkách zaznělo, že nám významně ubývá povolání. Jsme připraveni na to, že některé formy duchovní služby (duchovní doprovázení, přímluvná modlitba atd.) budou zastávat laici, muži a ženy z lidu? A kdo je na to připraví? Mohly by řeholní řády nabídnout své duchovní bohatství a zkušenost formace? A můžeme my, běžní laici, obohatit je? Dokázali bychom nést a předávat a rozvíjet jejich charismata? Vnímáme centra spojená s řády jako je Fortna či Dominikánská 8 jako součást synodální cesty?

Mohli bychom – zcela prakticky – žít skutečnost, že jsme všichni jedno tělo Kristovo? Jak?

Teze

1 Kor 12,4–7: Jsou rozdílná obdarování, ale tentýž Duch; rozdílné služby, ale tentýž Pán; a rozdílná působení moci, ale tentýž Bůh, který působí všecko ve všech. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

Sk 2,44–46: Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem.

2 Tim 2,1–2: A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.

Evangelii gaudium, čl. 130 Charismata ve službách evangelizujícího společenství: Duch svatý obohacuje celou evangelizující církev také různými charismaty. Jsou to dary k obnově a k budování církve. Nejsou nějakým uzavřeným dědictvím, které by bylo svěřeno nějaké skupině, aby je střežila. … Autentická novost vzbuzená Duchem nepotřebuje vrhat stín na ostatní spirituality a dary, aby potvrdila sama sebe. Čím více nějaké charisma upírá svůj pohled k jádru evangelia, tím více bude jeho aktivita ekleziální. Právě ve společenství – i když je to namáhavé – se projevuje autentická tajemná plodnost každého charismatu. Uskutečňuje-li církev tuto výzvu, může se stát vzorem pokojného soužití ve světě.

Louis Evely, Láska a manželství, promluvy k bratrstvům v Lyoně 1966: Věčný život je zde v tom okamžiku, jakmile si vytvoříte vzájemné vztahy, které by mohly trvat věčně. Začněte s věčným životem hned. Nečekejte! Zjevení věčného života záleží v tom, že je třeba začít hned. Nebudeš mít nikdy nic jiného, než to, z čeho žiješ dnes. Proto je třeba, abychom byli šťastni, abychom byli živí, nebuďte mrtví. Je v tvém životě něco, co je dost dobré, aby to trvalo věčně? Nemáš-li nic, co bys zvěčnil, věčnost nebude. To jediné, co můžete zvěčnit, jsou vaše vztahy plné lásky. Víra a naděje pominou, zůstane láska, blíženská láska. Zvěčníš vše, co jsi dost miloval.

Zpět na setkání